Einstein, láma a Iva mudrovali u piva

"Nejvýznamnějším uměním učitele je probouzet v žácích radost tvořit a poznávat."
                                                                                                Albert Einstein

Moje řeč, Alberte! A víš, co ti řeknu, není to tak těžké. Vždyť zvědavost a kreativita je přirozenost žáků. Jen my dospělí jsme na tyto kvality jaksi zapomněli. A díky dětem si můžeme zase vzpomenout.

Je jaro, všude všechno kvete. Vše se probouzí k životu a světe div se, probouzí se i má zvědavost. Teď, když na to mám konečně čas, teď když se nemusím učit kvanta nepotřebných informací, začínám si klást důležité otázky. Proč se ve škole učíme poznávat jarní rostliny tak, že k obrázkům přiřazujeme jejich názvy?

Víte, od malička mám špatnou paměť. A tímto způsobem jsem si musela zapamatovat hned dvě 

věci:

1) obrázek

2) název

Paní učitelka možná i říkala, jak naše babičky onu rostlinku využívaly, což by mě vážně zajímalo, ale do hlavy už se mi to prostě nevešlo.

Bylo ovšem období, kdy jsem se stala expertem na byliny a dřeviny, a to díky tomu, že jsem v páté třídě navštěvovala přírodovědný kroužek. Každý týden jsme chodili ven. Každý týden jsme si ukazovali nové rostliny, opakovali ty známé, vše jsme důkladně osahali, očichali, někdy ochutnali a na vlastní oči viděli terén, kde tyto rostliny rostou. S sebou jsme si nosili tužku a papír, rostlinky kreslili a zakládali je do obálek pojmenovaných podle ekosystémů - les, rybník, pole, louka... Některé jsme vylisovali a popsali části rostlinného těla. Někdy někdo spadnul do bláta, jindy ze stromu, jindy jsme se vrátili durch promočení a zmrzlí na kost. Pak se s námi vedoucí podělil o svůj horký čaj z termosky. Věřte mi, že všechny fyzické újmy za tato nová hmatatelná poznání stály. 

Od malička si pamatuji jen to, co mi dává smysl, a toto mi smysl dávalo. Bylo to skvělé!

Chtěla jsem stejné dopřát i svým žákům. Bývalo by to mohlo být skvělé, kdyby čtvrtina třídy netrpěla alergií, druhá čtvrtina netrpěla nerespektem ke kolektivním pravidlům a kdybych já netrpěla nesmyslným nařízením, že za tyto neřízené střely nesu odpovědnost.

"Držte se tří R:
- respektu vůči sobě
- respektu vůči ostatním
- responsibility - zodpovědnosti za všechny svoje činy."
                                                                                                          Dalajláma

No jo respekt. To je teď všude. Respektující výchova, Jak respektovat a být respektován. Bohužel se zdá, že opět děláme věci jen napůl. Většina dnešních rodičů respektuje svoje děti. Je to plně v pořádku. I já to tak dělám. Už je ale neučí respektovat druhé lidi. A to nejdůležitější, nenechají na ně dolehnout důsledky jejich činů.

Jeden deváťák se mě na vycházce zeptal: "Paní učitelko, můžu jít na boso?" "Jo, proč ne." "No a co když se o něco říznu?" pokračoval. "Co je mi po tom? Jsou to přece tvoje nohy. Kdyby něco mám náplast. Jo a kdyby něco, tak si nestěžuj, ty chceš jít bos." "Nebojte, nebudu." Tak jsem se domluvila s žákem, který nerespektoval učitele. Věděla jsem, že kdybych mu to zakázala, bude z toho konflikt. A tak jsem respektovala jeho přání a zároveň mu jasně dala najevo, že následky si ponese sám. Naštěstí se nic nestalo. Protože kdyby jo, jsem si jistá, že bych svůj postoj neobhájila. Já přeci musím mít víc rozumu než žáci. Ano mám. A proto je nebudu chránit před důsledky jejich rozhodnutí. Můžu je upozornit na možná nebezpečí, ale jestli se tím budou řídit už je na nich. I to je součást učení. A zajímavé je, že když děti takto upozorníme na jejich zodpovědnost a důsledky, které případně ponesou, hned se chovají opatrněji.

Komu se tento přístup učitelů nelíbí? 

1) některým rodičům neřízených střel

2) systému a právním kličkám

Rodiče umějí být dost nepříjemní a systém umí být dost krutý. Takže proč se ve škole učíme poznávat jarní rostliny tak, že k obrázkům přiřazujeme jejich názvy? Protože ve společnosti vládne přesvědčení, že my učitelé neseme zodpovědnost za všechny žáky. Ne, to rozhodně ne. Každý nese zodpovědnost sám za sebe. Samozřejmě, pokud hrozí nebezpečí, učitel je člověk, který by měl zachovat chladnou hlavu a svou třídu ochránit. Vyvést ji z hořící budovy, evakuovat před povodněmi, prostě ochránit žáky před vnějším nebezpečím. Jak ale můžeme ochránit žáka před ním samotným???

"Svoboda nemá cenu, pokud s ní není spojena svoboda chybovat."                                                                                                   Mahátma Gándhí 

Tak to prostě je. Některé chyby bývají fatální a nevratné. Člověk holt není pánem tvorstva, ani osudu druhých lidí. Některé věci jsou holt v rukou božích. A pokud si mám vybrat, dopřeji zbylé polovině třídy dobrodružství, než abych je ze strachu z toho, že se mi jeden jouda zraní, před ním chránila.

No a pak jsou tu ti nepříjemní rodičové, co jim vadí i špinavé rifle. Co by pak říkali na roztržené koleno? A také je tu ten krutý právní systém, který místo vraha posuzuje chování policistů, zda při zatýkání jednali přiměřeně.

Ten tlak na veřejné činitele je nesnesitelný. Nemůžu učit po svém, protože bych dřív nebo později skončila za mřížemi. Nemůžu se přizpůsobit školským předpisům, protože nedokážu tvořit v pomyslné systémové cele, ze které nemůžete žáka pustit během výuky na WC, aby se náhodou nezranilo.

A tak jsem tady. A žiju svoji rovnováhu :-)

"Když se člověku zdá, že všechno jde špatně, pokouší se do jeho života proniknout něco zázračného."
                                                                                                                Dalajláma

Díky, lámo, fakt kámoš. A na to se napijem!